Tak teď to bude o pěkně dlouhém umírání v utrpení a bolesti. Tady s vámi nikdo žádného slitování mít nebude. Tato čtveřice ze severoamerického Richmondu si vaše martyrium hodlá vychutnat až do úplného konce. Můžete prosit o milost, o rychlé ukončení nekonečného mučení anebo si představovat, že to je všechno jen iluze. Pokud se však vydáte pro stezce s všeříkajícím názvem „Ritual Abuse“, žádná iluze se konat nebude.

Druhé album amerického kvartetu je dalším příspěvkem do diskuse na téma „hrajeme pomalu a nestydíme se za to“. Příspěvkem, který rozhodně stojí za povšimnutí. K tomuto tvrzení opravňuje hned několik příjemných skutečností, které postřehnete bez nějaké větší námahy okamžitě, jakmile se do alba pustíte. To sice dokáže nabídnout dostatek prostoru pro hloubavější zkoumání, ale zároveň zbytečně neodrazuje kladením příliš vysokých posluchačských nároků.

Pětice dlouhatánských skladeb je dostatečně chytlavá už na první poslech. Ač hermeticky uzavřená ve svém temném světě, dokáže si k sobě připustit i nějaké ty záblesky životodárných slunečních paprsků. Ty po zničujícím pohřebním marši tvořeným úvodní „Mind Collapse“ přijdou určitě vhod. Zdrcující pomalé tempo, které nejeví nejmenší ochotu k jakékoliv změně, obhroublé táhlé kytarové riffy a především netradičně pojatý vokál, ve velké míře využívající čistější, zpěvnou polohu. Ačkoliv nazvat brilantně provedené hlasové projevy na pomezí zoufalého sténání a naléhavého deklamování zpěvnou polohou je trochu zavádějící. Tato část tvorby COUGH však vysoce vybočuje z průměru a propůjčuje jí punc výrazné osobitosti.

Za ony zmiňované životodárné paprsky můžeme považovat první náznaky melodičtější kytarové hry, které nabídne druhá v pořadí „A Year In Suffering“. Nejedná se sice o žádné procvičování veselých kytarových riffů, ale naopak o patřičně funerální motiv, jemuž navíc občas sekundují i poměrně překvapivá sóla. Díky těmto prvkům nelze COUGH tak úplně jednoznačně zařadit po bok valivých sludge kapel typu SALOME nebo BONGRIPPER. Inklinace k doommetalové tradice je zde zjevná a díky tomu tak jejich hudba i s použitím omezeného rejstříku výrazových prostředků působí pestře a svěže.

Za překvapení z kategorie příjemných lze jednoznačně považovat prvky blues, které výrazně oživují další pohřební marš „Crooked Spine“. Na albu v pořadí čtvrtá skladba tak dokáže v pravý čas přinést oživení v tu dobu se již lehce zajídajícího stereotypně se valícího riffového válce. Ještě větší příklon k melodiím v refrénu je taktéž vítaným zpestřením, dokazujícím, že Američanům nechybí tvůrčí přístup a že se nehodlají jen tak lehce spokojit s minimem kompozičního prostoru, který jim jejich žánr (zdánlivě) nabízí.

Druhé album COUGH je i přes svoji poměrně nenáročnou přístupnost stále dostatečně zajímavým posluchačským oříškem, schopným opakovaně nabízet příjemná překvapení. Odpověď na otázku, jak dlouho se mu to bude dařit, nechám až na blízkou budoucnost, ale faktem je, že mě jeho důsledný poslech v posledních týdnech nakonec přinutil výsledné hodnocení přeci jen malinko zvednout. „Ritual Abuse“ je totiž zhudebněné utrpení, kterého si lze dopřávat s radostí a opakovaně.